Proč se stále vracím do střední Evropy aneb kolegové mi říkají "lunetic"

Existuje několik důvodů, kvůli kterým bych byla ochotna vstát uprostřed noci a objednat si na víkend letenku do střední Evropy a zpátky. Prvním z nich je mámin frgál (čtenáře z Prahy odkazuji na Valašský slovník), druhým by bylo, kdyby mi zavolal Bill Gates a chtěl mi odkázat část majetku za přítomnosti státního notáře v Praze a třetím důvodem je outdoorová akce AvA Ultimate.



Outdoorová akce 180 minut, foto: Xaver Grulich

Mám velmi ráda hory a také dlouhé tratě, a tak když jsem v lednu zjistila, že Atleti v Akci (http://www.avalive.cz/) pořádají další Ultimate víkendovku,, tentokrát s názvem 180 minut, zjistila jsem si datum a čas otevření přihlášek, zapsala ho do pěti různých diářů a s nadšením čekala.

Vycvičená z ultratrailů, u kterých se přihlášky často otevírají ve tři ráno a ve čtyři jsou kapacity naplněny jsem si nastavila budík na 2:55.

2:56 jsem si řekla, že to trochu přeháním s bezpečností, když jsem na čtvrtý pokus napsala špatné přihlašovací heslo do notebooku.

2:57 jsem začala mít podezření, že nejede internet.
2:58 jsem začala svůj router považovat za osobnostní identitu a počastovala ho neslušnými výrazy.
2:58 jsem router restartovala a 3:01 se mi podařilo vyplnit přihlášku.
Samozřejmě jsem si to mohla ušetřit, protože narozdíl od některých Ultratrailů byly přihlášky otevřeny asi tak týden. Na druhou stranu….Příští rok to udělám stejně. Jen tak pro jistotu.
Hned jak mi přišel e-mail potvrzující účast jsem si koupila letenky na víkend. Čtvrtek večer s ČSA z Kodaně do Prahy a v úterý ráno s wizzairem z Katowic do Malmo.
Když konečně nadešel den odletu, ráno jsem naházela do krosny pár nutností. Bylo mi jasné, že jsem tak polovinu věcí zapomněla nebo je ve Švédsku vůbec nemám, ale spěchala jsem do práce, a tak jsem hodila krosnu na záda a v sukni a pohorkách jsem jela přes celý Lund. Vzhledem k tomu, že jsem na kole zvládla přestěhovat koberce, stůl a židle, moje 85 litrová krosna už nikoho nepřekvapila. Když jsem skončila v laboratoři, utíkala jsem do obchodu koupit Báře tvarohy. Plánovala jsem u Báry spát ze čtvrtku na pátek a když jsem se jí původně ptala, co jí mám ze Švédska přivézt, prohlásila že “takovéty tvarohy z takového toho obchodu”. Na to jsem jí řekla, že se podívám do své magické koule a uhádnu jaké tvarohy má namysli, načež mi poslala odkaz a já prošla tři různé obchody, a v žádném z nich jsem nenašla onen pochoutkový tvaroh, po kterém Baru tak toužila. Když jsem už byla ve třetím obchodu, prostě jsem koupila šest tvarohů, které vypadaly dobře a doufala jsem, že Švédský tvaroh je prostě švédský tvaroh.


Těšila jsem se na cestu s ČSA, říkala jsem si, že alespoň jednou za čas poletím něčím slušnějším než nízkonákladovkou. Nevím, kde jsem na to příšla. Faktem je, že po dvou hodinovém zpožděném letu jsem měla pocit, že ČSA je wizzair, který je místo růžové natřen namodro.
A nyní je čas pro kvíz, vážení čtenáři:

Víte, co se stane, když si uložíte do krosny pět tvarohů a krosnu necháte převézt v podpalubí letadla?

a) Vlivem zvyšování entropie společně s polární září začne tvaroh světélkovat a získá zcela novou příchuť, která chutná jako tiramisu a lékořice.

b) Vlivem zážehových motorů se tvaroh ohřeje na pokojovou teplotu a umožní tvorbu bakterií nezbytných pro správné zažívání.

c) Někdo s tím šastne jak dědek a vy máte jistotu, že všechno oblečení bude následující dva dny smrdět po tvarohu.

Poté, co na mě Bára čeká do půlnoci s několika litry vína a oliv jí předávám dva zachráněné tvarohy a žádám o pár minut v koupelně s mými věcmi o samotě.

Potom si povídáme dlouho do noci, a když už nemůže Baru, tak za ní nastupuje František a komentuje českou politickou scénu. Když už nemůžu ani já, jdeme spát. Baru jde ráno na zkoušky z angličtiny a já si jdu mezitím nakoupit jídlo na hory. Potom si dáme společně oběd, Baru mě poprosí, abych v horách neumřela, načež jí vysvětluju, že umřít nemůžu, protože jsem ve švédsku v pokojíčku nechala strašný binec, a hrozně bych se styděla, kdyby to po mojí smrti někdo musel uklízet. Tím jsem Báru uklidnila, nasadila jsem si krosnu, tentokrát bez tvarohů a hurá na vlak!

Na nádraží nás už čekal Malý Tuňák, vedoucí týmu a pak jsme šli pro sněžnice a pro mačky a pak jsme všichni šli na malou párty, kde nás čekal Velký Tuňák: druhý vedoucí týmu.


Velký Tuňák, foto: Xaver Grulich

Potom jsme vyrazili na vlak směr Slovensko, Nízké Tatry, a ve vlaku jsme hráli lodě. Asi jsme šiřili dobrou náladu, protože se k nám přidala i Slovenka Káťa, které pak nevadilo s námi dělat angličáky, i když jsme sice vyhráli, ale nějakým záhadným jsme byli stejně potrestáni touto fyzickou aktivitou.
První den jsem měla strašnou hrůzu, že nebudu stíhat. Bylo mi jasné, že s námi jdou borci. Vzhledem k tomu, že jsem poslední měsíc strávila střídavě zabořená do manuálů o ovladačích digitálních a analogových modulů nezbytných pro neutronové detektory a střídavě na hraní všech možných hudebních nástrojů, moje záda byla ve stavu rozkladu a moje nohy odvykly běhání, na které se normálně snažím docela soustředit.


foto: Xaver Grulich

Nakonec jsem se ale nemusela moc obávat. První den byla relativně fajn. Samozřejmě, zničila jsem tyčku (promiň Baru, koupím ti novou) a zapomněla kotouče, takže zbylá tyčka mi byla úplně k ničemu. K seznamu zapomenutých věcí bych přidala stahovák na kolena, které mám ve Švédsku čtyři, a moc pěkně se jim o víkendu sedělo ve skříni.

Zachránil mě jeden z těch borců, kterých jsem se tak obávala (díky, Jirko), když mi půjčil tyčku a stahovák. Takhle to byla pohodová zkušenost, ale myslím že bez jedné z těch dvou věcí bych to celé brala o dost jinak.
Potom, co jsem s půjčenou tyčkou vylezla krpál nahoru, jsme šli po hřebeni. Docela foukalo.


foto: Xaver Grulich

Ze začátku jsem si úplně neužívala, že jsme pořád zastavovali a šli pomaleji, než se mi stíhaly prokrvovat prsty. Ale pak jsem se na to podívala pragmaticky, a říkala jsem si, že jsem přece jenom dobrá klavíristka a budu zvládat hrát i bez ukazováčku. A e-maily se naučím se psát všemi devíti, však co.

Pak mi začal umrzat, taky prostředníček, tak jsem uvažovala, kdy jsem ho naposledy použila a jestli ho ještě potřebuju. Parkovat už umím, tak ho na sebe nemusím ukazovat do zpětného zrcátka a pouličních opileckých nabídek k náhodné známosti na jednu noc taky podstatně ubylo. Navíc v takových případech prostředníček ani nepotřebuju, stačí říct: “Jasně, akorát si mě nejdřív musíš vzít” a do pěti sekund chlapec vychladne.

Velký Tuňák ale nakonec vzal batoh unavenému členu posádky a tempo se zvýšilo do té míry, že se mi podařilo oba prsty zachránit.
Když jsme scházeli z hřebene dolů, malý Tuňák začal zničeho nic obíhat stromeček a ptát se mě “Je ti teplo děvče?”
Ze začátku jsem myslela, že jde o kompliment, a tak jsem odpovídala: “Teplo, dědečku, teplo mrazíčku”, nejtenčím hláskem, jakého jsem byla schopna, abych dostála Nastěnčině éterické ženskosti.
Následně jsem ale z jeho slovní nápovědy pochopila, že o kompliment nejde, a tak jsem zahlásila: “Blázníš dědku? Ruce i nohy mě mrznou”. A pořádně jsem si chroupla do ořechu a vyflustla slupku.

Malý Tuňák, foto: Xaver Grulich

Poté jsme sešli dolů do chaty, kde jsme dostali pokyn, abychom využili následujících 180 minut jakýmkoliv způsobem. Napadlo mě, že bych konečně mohla pohnout s knížkou, kterou už mám rozepsanou tři roky anebo bych mohla postavit sněhuláka, ale pak jsem si uvědomila, že velký a malý Tuňák jsou strašně zlí a jsou schopni nás vůbec nenechat spát, a tak jsem pozorovala, co dělají oni. Šli spát, tak jsem šla spát taky. Spát šli úplně všichni.
Po třech hodinách nás oba Tuňáci probudili a šlo se dál. Došli jsme do další chaty, kde jsme potkali tři veselé Slovenské chalany a dostali jsme kupu jídla a zevlovali jsme.
Bylo dobře, že malý Tuňák po nějaké době zevlování zakázal, a šlo se dál. Chalani mu nabalili pět litrů vína, což mi přišlo úžasně vtipné, protože kdyby byl Malý Tuňák jel jako účastník, nejspíš by za to dostal body za nejzbytečnější kila navíc.



Část výpravy pověřená přepravou demižonu, foto: Xaver Grulich

Nakonec se to ale vyřešilo samo od sebe, protože druhý den ráno nás opustila část výpravy, a tak víno dostala s sebou.
My ostatní, jsme šli zase nahoru. Na Chopok.


V jednu chvíli jsme museli přebrodit potok. Nevím, na co mysleli ostatní, když se bosky brodili potokem v minus patnácti, ale moje jediná myšlenka byla: “Trapas, zapomněla jsem si oholit nohy”. Vlastně jsem si je oholit nezapomněla, spíš jsem se na to vykašlala, protože jsem si říkala, že je mizivá šance, že budu odhalovat kůži v minus hodně pod nulou. Moje chyba. Příště budu chytřejší. Přinesu si taky plavky, pro případ, že by se plaval kraul.

Ḱdyž jsme pak přišli pod kopec, někteří z nás se rozhodli, že pojedou lanovkou a ten mentálně postižený zbytek se rozhodl, že to vyjde pěšky. Na IQ testech jsem už dlouho nebyla, navíc se mnou jeden kluk nechtěl chodit, protože jsem podle něho měla málo, protože on znal holku, co měla přes dvěstě a tak jsem šla taky pěšky. Pěšky šla taky Ráďa, která rozhodně není mentálně postižená, ale má neuvěřitelně pevnou vůli, a tak se rozhodla, že to bude buď kopec anebo ona a nakonec to byla ona, protože kopec neměl šanci.

Nahoře byla mlha, že nešlo vidět na víc, než deset metrů a já jsem pořád měla pocit, že vidím budovy a nakonec to byla jenom další tyč. Když jsme pak konečně došli na vrchol a zalezli jsme do prvního závětří, které jsme viděli, objevil se dědeček hříbeček s konvicí na vodu, který místo toho, aby nás pozval dovnitř se zahřát nás seřval, že jsme mu zakotvili přímo před dveřmi a vyhnal nás ven do mrazu. Ale to je zase pohádka o dvanácti měsíčkách, už si to všechno pletu. Každopádně nahoře řádili měsíčkové prosinec, leden a únor, a dole vlastně taky, a tak jsme všichni sedli na zadek a sjezdovku sjeli po zadku. Všechen respekt velkému Tuňákovi, protože neztratit se v té mlze musela být pěkná nálož.

Když jsme během sjezdu v jedné chvíli utíkali před rolbou, zapadla jsem pod smrk. Než jsem se dostala nahoru nad sníh, měla jsem tělo mokré i zevnitř.

Na úpatí hory jsme se pak sešli se zbytkem, který jel lanovkou. Dobré duše lanovkářů, kteří měli relativně suché oblečení mi půjčili bundu a ponožky.

Na cestě zpátky jsme pak všichni nevoněli a já byl vděčná, že pro mě můj skvělý táta přijel ve dvě v noci na vlak. Někdy přemýšlím, že až se budu vdávat, tak pro mě chudák můj manžel bude muset jezdit v noci na vlak a ve dne na letiště, anebo, aby to bylo jednodušší, se bude muset drápat po horách se mnou.

Každopádně jsem se pak pár hodin vyspala, můj tříletý bratr mi namaloval tři obrovské srdíčka a s dalšími bratry jsme si popovídali.


Lidé, škrábající se nahoru, foto: Xaver Grulich

Co mě překvapilo byli moji rodičové. To, že táta ve svých padesáti studuje svoji první vysokou školu nepovažuji za podivné, ale při jeho tělesných rozměrech považuji za přinejmenší podivné, že se do něho zakoukala spolužačka (údajně tělnatá a nehezká, čemuž máma moc nevěří). Probírali jsme to horem a dolem, táta se jí vyhýbá, jak může, až chodí pozdě do hodin. Bratr se rozhovor pokusil zakončit prostým “hlavní je, aby táta dostudoval”, načež moje milá, něžná maminka, která nás považuje za těžký prohřešek i sousloví “do prkýnka” odvětila:
“Nikoliv. Hlavní je, rozbít jí hubu.”

A úterý mi maminka nabalila řízky a já přifičela do Švédska. Po cestě z letadla jsem vyřídila všechny pracovní e-maily a jela jsem rovnou pomoct do dílny klukům zapojit kabely od nové elektroniky. Cítila jsem se jako král, když se zjistilo, že jsem jediný přítomný odborník na pájení drobné elektroniky a vyrobila jsem jim super kabel, který sice nakonec ničemu nepomohl, ale i tak bylo hezké ho mít.
Teď už jsem doma, snažím si uklidit pokoj, abych se nemusela stydět zničehonic si umřít a přemýšlím, že se zase těším, až nastane jeden ze tři důvodů, kvůli kterého jsem ochotna koupit si letenky na otočku.
PS: V tomto článku jsem zmínila jen pár jmen z oněch báječných účastníků, kteří s námi jeli, ale vězte, že všech dvanáct statečných, se kterýma jsem měla tu příležitost jet, by si zasloužilo medaile za statečnost, nesobeckost, laskavost, humor a dobrou náladu.




Stateční bojovníci, foto: Xaver Grulich





Já a moje ledové vlasy, foto: Xaver Grulich

Korejksko-Čínské Vánoce, indický přístup mých rodičů k mé ke svatbě a jiné zápletky

Mnoho lidí mi vyčítá, že jsem nechala svůj rádoby blog tři roky ladem, a že od dob Kanady už kolují jenom legendy o tom, kde že se to zrovna nacházím a co tam dělám. Abych tedy uvedla čtenáře do děje: poslední tři roky jsem byla ve Švédsku (víceméně, půl roku jsem rovněž strávila v Edinburghu). Studuji fyziku na Univerzitě v Lundu a pracuji ve švédské společnosti, která se jmenuje ESS.

Jak by řekl Ostravak, před Vánocema jsem měla frmol v šichtě, a tak jsem se rozhodla, že si na Vánoční svátky vyplácám velký kus svojí dovolené. A aby to bylo ve velkém stylu, pozvala jsem čtyři svoje kamarádky k nám domů oslavit české Vánoce. Když jsme se dvěma Číňankami a dvěma Korejkami nastupovaly do letadla, uvědomila jsem si, že jsem naprostý blázen a že s tolika hosty mám nulovou šanci zvládnout tři dny v Praze a deset dnů v mojí praštěné rodině.
Přesto, že znám Prahu celkem dobře, bylo zcela novou zkušeností projít ji s tím, že jedna z mých přátel byla na vozíčku. Dojít z Můstku z červeného metra na zelené je zážitek, protože musíte výtahem na červené nahoru, pak projít kompletně rozkopanou cestu a zase jet po zelené dolů. Naše ústrky tím samozřejmě nekončily, na dlaždicích, kterými oplývá velká část Prahy se dá ujet asi tak 200 metrů předtím, než čověk dostane pocit permanentního epileptického záchvatu. Díky pohostinnosti mého kamaráda Honzy jsme však náš pobyt v Praze přežily víceméně bez úhony. Fotka ilustruje výtahy v metru, které se šinou rychlostí zhruba 1 cm za minutu, takže časový interval, který normálně používáme, když chceme "sejít do metra", zde dostává zcela novou dimenzi.

Abych řekla pravdu, když jsme pak s holkama přijely do Sedlišť u Frýdku-Místku, začala jsem mít vážné obavy. Bylo mi jasné, že útlocitní Švédové by měli výrazný problém s českou tradicí zabíjení kaprů a nebyla jsem si jistá, jak moc jsou moje hoky poznamenané životem ve Švédsku. Moje obavy se ukázaly jako naprosto liché. Holky si pošušňaly. Za zmínku stojí úryvek z jednoho z našich rozhovorů:
Já: "Nemám ráda hady. Nechápu jak někdo může mít doma hada. Zbláznila bych se, kdyby to zdrhlo z akvária, fakt bych se bála."
Holly: "Mě se hadi jako domácí zvířátka líbí, jsou pěkně barevní."
Nějakou chvíli jsme se velmi hádaly o tom, jestli je dobré pořizovat si hada jako domácí zvíře. Ruth seděla nezvykle zticha, a tak jsme se jí po chvíli zeptaly: "Co si  o tom myslíš ty?"
A Ruth naprosto bezelstně odpověděla:'Upřímně, celou diskuzi nechápu. Had je přece JÍDLO. Jídlo si nepořizujete jako mazlíčka.'
Takže hádám, že kapři na štědrovečerní večeři byli víc než v pohodě.

Po večeři jsme zpívali všichni hromadu koled tak jako každý rok. Počítám, že sousedi nás musí nenávidět.

Rozbalování dárků bylo velmi vtipné. Že se v Koreji dbá na vzhled obličeje natolik, že plastickou operaci podstupuje víc než 50 procent mladých lidí jsem věděla, ale absolutně jsem netušila, že všichni moji bratři a můj zarostlý otec, kterého by nepředčil ani Rumcajs vyfasuje ve Vánočních dárcích pleťovou masku na obličej :)

Celý pobyt čtyř holek v Česku byl naprosto úžasný: Měli jsme Korejskou večeři:

Holky pomohly se všema Vánočníma přípravama:

A založily salon krásy, ve kterém mi ukradly část mého obočí a přimalovaly ho Rut:

V polovině pobytu pak Korejky odjely zpátky do Švédska a já a Číňanky jsme vyrazily na hory seznámit se s mými kamarády.

Poprvé v životě jsem zjistila, že pro Číňany může být problém přejít zamrzlou sjezdovku. Holky jsme táhly ve čtyřech lidech. Když jsme pak na cestě zpátky navrhli, že sjezdovku sjedeme po zadku, bojácné obličeje nám prozradily, že pro světové osazenstvo našeho výletu bude výlet po zadku velmi novým zážitkem. Takže jsem přinutila Holly, ať si sedne za mnou, pokývala jsem hlavou, když řekla, že chce jet pomalu a plnou rychlostí jsme se vyřítily ze svahu. Po cestě jsem ztratila svoje ukulele, se kterým jsem se znovu shledala až na úpatí sjezdovky. Obě holky bolel zadek ještě týden.

Potom, co jsme se vrátili z hor zpátky k našim, holky věnovaly více času zameškané škole. A já jsem dělala blbosti se svým bratrem, jako už tradičně. Ve svých úctyhodných letech se pořád ještě honíme po baráku, zpíváme blbé písničky o dalších sourozencích a vykládáme si nehorázné vtipy. Tedy spíše mí bratři vykládají o mě nehorázné vtipy.

Naposledy, když jsme s Jankem byli tancovat a já ho natěšeně poprosila, jestli by mě neseznámil s nějakými svými kamarády si stoupl doprostřed pódia a hlasitě mě všem představil jako svoji matku. Komenty jako "Tvoje mamka vypadá fakt dobře" mi náladu nespravily.

Když jsem teď měla možnost chvíli přemýšlet nad něčím jiným, než prací, školou a Korejkama nebo Číňankama, došlo mi, že bych se celkem ráda vdala.
 Předchozí odstavec ovšem ilustruje, že mí bratři nejsou zrovna dvakrát nápomocní, co se týče mé budoucnosti a tak mě napadlo, že to uděláme po vzoru mých indických kamarádů a ohlásila jsem rodičům"Chci se vdávat, nechcete mi sehnat ženicha?"
"Jistě" řekl otec. "Kdo by to asi tak měl být?"
"Bylo by super, kdyby měl podobné náboženské názory jako já a IQ nad 90" osekala jsem své požadavky na minumum.
"Nejsi nějaká moc náročná?" otázala se mě moje matka, která by nejspíš položila stejnou otázku i v případě, kdybych řekla, že by bylo super kdyby to byl humanoid.
Otec začal pokládat sérii otázek o národnostích kritériích. Když se ptal na to, jeslti by mi vadil Holanďan, Brit nebo Američan, tak jsem ještě netušila žádnou boudu,. Ovšem v momentě, kdy se na seznamu objevila jména zemí jako Zimbabwe a Nová Guinea jsem dostala podezření, jestli se spíš než o moje budoucí blaho otec nestará o to, jak vydělat na vízovém manželství.

Když jsem se na tuto vtíravou myšlenku ovšem zeptala, oznámil mi, že tomu tak není, ale že se mi snaží zajistit diverzitu. Odvětila jsem, že Čech by stačil, ale chápu, že je to se mnou trochu komplikované, protože jsem ještě minimálně na rok/ rok a půl uvázaná ve Švédsku. Otec řekl, že to nebude problém. Matka několikrát během rozhovoru prohlásila, že najít mi JAKÉHOKOLIV partnera je nemožný úkol.

Není mi jisté, jestli mi víc vadí otcův přístup: "O naši princeznu se poperou" nebo matčina pragmatičnost "Budem ještě rádi, když tu naši Marfušku nezavřou do zoo ."

Nu což, alespoň máme doma o zábavu postaráno. Takže milí chlapci, kdokoliv byste měli zájem o moji ruku, ozvěte se tátovi na číslo 725675029.